Modely individuálního plánování – Individuální plánování v sociálních službách

Úvod k modelům individuálního plánování

Jak píší Haicl a Haiclová, individuálním plánováním můžeme zjednodušeně rozumět jako procesu „kontraktování“ tj. dojednávání toho, jakým způsobem bude podpora a péče konkrétnímu uživatel sociální služby poskytována (HACL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011, s. 26). V širším slova smyslu lze plánováním služby rozumět každé domlouvání postupu mezi pracovníkem a uživatelem služby.

V praxi poskytovatelů sociálních služeb se rozvíjí více způsobů (modelů), jak plánování sociální služby realizovat. Jednotlivé způsoby plánování služby se liší nejen samotnými postupy (způsobem komunikace, formou zaznamenání), ale také svými východisky a zdroji (např. mírou expertního přístupu, zaměřením na cíle či proces).

V následujících subkapitolách vymezím jak v literatuře uváděné modely individuálního plánování, tak i drze nabídnu modely, které jsem vytvořil a popsal já.

Model zaměřený na dosahování cílů

Jak uvádí Třinecký, jde o model upravený z přístupu práce zaměřené na úkol (Task centered approach), jehož ucelená forma byla dokončena ve druhé polovině 20. století, přesněji kolem roku 1970 (TŘINECKÝ, 2010). Přístup popsali Reid a Epstainová, kteří zjistili, že plánování je účinnější, pokud je časově omezené a že míra aktivita účastníků stoupá, čím více se přibližuje poslednímu termínu pro splnění plánu (REID, EPSTEINOVÁ, 2000). To sdílí i Třinecký: „Důležité jsou konkrétní termíny pro využití pozitivního účinku časového omezení pro dosáhnutí cíle; jinými slovy – čím více se blížíme k poslednímu termínu, tím více jsme motivováni k akci“ (TŘINECKÝ, 2010, s. 24). Plánování v tomto modelu je v podstatě zjištění cíle uživatele a rozfázování jednotlivých úkolů vedoucích k tomuto cíli. Čermáková a Johnová uvádějí: „Má-li být osobního cíle dosaženo, musí poskytovatelé i jednotliví uživatelé služeb, především vědět:

– čeho konkrétně máte dosáhnout v dlouhodobém i krátkodobém horizontu (cíle služeb)

– jaké zdroje k tomu můžete využít (kdo se bude na realizaci podílet)

– jakými postupy cíle dosáhnete

– kdy byste cíle měli dosáhnout

– jak poznáte, že je cíle dosaženo“ (ČERMÁKOVÁ, JOHNOVÁ, 2002, s. 45).

Haicl a Haiclová uvádějí přístup pod názvem „Model zaměřený na dosahování cílů“ a popisují jej takto: „Jádrem je vycházet z cílů, které si uživatel stanovil. Cílem se přitom zpravidla rozumí změna, která by u uživatele sociální služby měla v souvislosti s poskytováním sociální služby nastat. Pracovník, který službu s uživatelem plánuje, dojednává nejen tento cíl, ale také konkrétní kroky, kterými by bylo možné k definovanému cíli dospět. Pracovníkova role je blízká roli poradce“ (HAICL, HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj. 2011, s. 27). Nejčastějšími termíny jsou v tomto modelu dlouhodobý cíl, krátkodobý cíl, kroky k dosažení cíle. Metoda má teoretické kořeny v kognitivně behaviorálním přístupu (vychází ze znalosti procesů učení, poznávání a myšlení).

Pokusím se znázornit schéma stanovení cíle spolupráce v přístupu zaměřeném na dosahování cílů, neboť jsem je v literatuře nenašel. Velkou roli zde hrají cíle formulované samotným klientem, jeho zakázka. To je ale i omezení pro uplatnění tohoto schémat v těch službách, kde klienti nejsou motivováni či schopni cíle a zakázky formulovat, nebo se takto formulované cíle zcela míjí s cíli služby. Pavel Říčan přirovnává v internetové diskusi situaci, kdy klient ví, co chce, sociální službu k supermarketu. „Jako zákazník v obchodě mám rád zboží pěkně před sebou, abych si mohl vybrat, co potřebuju (a na co mám chuť). Chci mít přehled o cenách a někdy mě zajímá i složení potravin – například kolik je tam éček. Toto pojetí sociálních služeb je naprosto legitimní. Zároveň dodávám: Jak kde. Jako klient domova pro seniory nebo příjemce pečovatelské služby bych takový přístup určitě ocenil – chtěl bych vědět kdy, kdo, za kolik a co přesně. Jsou i klienti, u kterých je „služba jako samoobsluha“ vhodná – vědí přesně, co chtějí, potřebují pouze podporu při výběru, možná pak při placení. Ale pak je řada takových, kteří prožívají těžké chvíle, vyrovnávají se se ztrátami, nemoc je vrhla do situace, kdy se jim totálně změnila životní perspektiva“ (ŘÍČAN in SYROVÝ, 2012, s. 1). Říčan v takových případech považuje za úkol sociálního pracovníka navázat kontakt, zmapovat situaci a dohodnout se na postupu spolupráce, což vnímá jako spíše motivační podpůrnou práci.

Na straně pracovníka je specifikem snaha o vyhledávání jasného a uchopitelného cíle v podobě úkolu. Třinecký uvádí příklady špatně a dobře stanovených cílů:

„Příklady špatně nastavených cílů:

1. Cítit se lépe.

2. Klíčový pracovník mi zjistí pracovní možnosti.

3. Dělat práci, co mne baví.

4. Zbavit se závislosti na alkoholu.

Příklady stejných cílů, správně nastavených:

1. Každý den v 18.00 se půjdu projít kolem řeky.

2. 27. 6. 2010 si půjdu opsat na ÚP nové nabídky na zaměstnání.

3. Přihlásím se do nejbližšího rekvalifikačního kurzu, obor masér.

4. Příští pondělí začnu s ambulantní léčbou, začnu užívat antabus“ (TŘINECKÝ, 2010 s. 24).

Je evidentní, že podoba správně stanovených cílů je blízká kritériím popsaným metodou SMART K tomu pracovník využívá především mapování a analýzu. Snaží se strukturovat obtíže klienta a vyhledávat uchopitelné úkoly. To dokládám v příloze č. 4. Haicl a Haiclová pojmenovávají nevýhody tohoto přístupu takto: „Selhává u nemotivovaných uživatelů a uživatelů s nižším uvědomováním. Metoda je riziková zejména tehdy, pokud ji používá personál, který nemá dobrou sociální citlivost a komunikační dovednosti… Druhým zásadním rizikem je, pokud pracovník s uživatelem věnují velké úsilí vytvoření plánů s mnoha konkrétními dílčími kroky: hrozí nebezpečí dogmatizace plánu a přehlížení aktuálního „teď a tady“, tedy přirozené změny situace uživatele“ (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011, s. 32). Souhlasím s tím, že kombinace úkolového pojetí s pracovníky, kteří jsou vůči individuálnímu plánování v odporu, vytváří smrtící koktejl pro individuální plánování. Na jedné straně hrozí, že vzniknout zcela formální samoúčelné plány, na druhé hrozí direktivní přístup od personálu ke klientovi, což je blízké nevýhodám expertního pojetí.

Plánování zaměřené na člověka

Výrazným konceptem, který se v České republice často vyučuje, je plánování zaměřené na člověka (person – centered planning), vycházející z tradic humanistické psychologie a psychoterapie. Někteří autoři je nazývají individualizované plánování, jiní hovoří o plánování budoucnosti. Haicl a Haiclová mluví o modelu zaměřeném na dialog a uživatele služby (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011). V průběhu 80. let, bylo v důsledku nových přístupů k lidem s mentálním postižením, vyvinuto plánování zaměřené na člověka. Johnová připomíná, že v USA, Kanadě, Skandinávii, na Novém Zélandu, v Austrálii a Velké Británii ovlivnilo toto pojetí zcela zásadně charakter služeb pro lidi s mentálním postižením a později i pro další skupiny, jako jsou lidí s duševním onemocněním, senioři apod. (JOHNOVÁ, 2006, s. 54). Myšlenky normalizace a valorizace sociálních rolí se staly základem pro prosazení transformace ústavní péče za současného rozvoje tzv. komunitních služeb po celém světě. Do tohoto modelu bych přiřadil i tzv. Plán účasti a zkušenosti. (CANGÁR, 2012). Ten vznikl v Norsku pro účely práce s lidmi s kombinovaným postižením.

Plánování zaměřené na člověka učí, jak systematicky postupovat při vytváření realistického plánu naplnění životních cílů, přání a potřeb lidí. V České republice dle Johnové převládalo v období do roku 2007 individuální plánování vycházející z pohledu profesionálů: plány výchovné, ošetřovatelské a terapeutické. Plány postavené na specifických profesích jsou uzpůsobeny tomu, co mohou nabídnout profesionálové sami nebo prostřednictvím organizací, ve kterých pracují. Johnová jim vyčítá, že obvykle nevedou k sociálnímu začleňování znevýhodněných klientů. U těchto plánů se jedná o plnění profesionálních cílů stanovených pouze odborníkem s absencí klientova pohledu. Nejde o osobní cíle v tom pravém slova smyslu, ale o cíle, které si nejprve určí poskytovatelé služeb. Z nich si jejich uživatelé teprve v tom lepším případě mohou vybírat. Johnová formuluje tyto principy modelu:

– „Respekt hlasu člověka a jemu nejbližších lidí.

– Rozšiřování možností volby.

– Budování vztahů.

– Podpora za účelem rozvoje.

– Vyhýbání se odosobněným označením.

– Vyhýbání se postupům zdůrazňujícím odlišnost.

– Způsob vnímání člověka předurčuje formu podpory“ (JOHNOVÁ, 2006, s. 10).

V plánování hrají důležitou roli neformální zdroje, kam můžeme řadit rodinu, přátele, sousedy a podobně. Samotný proces plánování popisuje Johnová tak, že výchozím bodem je příprava tzv. osobního profilu. Ten obsahuje souhrn klientových představ o jeho životě, jeho cíle do budoucna a také popis osobní historie. Dále sem patří analýza míry potřeb daného klienta, kdy v popředí jsou popředí je to, co potřebuje ke zvýšení míry sociálního začlenění, k rozvoji osobnosti a spokojenosti v běžném životě. Tyto potřeby se upřednostňují před zdravotními a jinými diagnózami). Johnová uvádí, že klíčové stavební prvky jsou:

– „Mapování sociálních vztahů.

– Mapování darů, nadání, vloh.

– Mapování představ o životě – osobní cíle do budoucna.

– Oddělování názorů: člověka, jeho blízkých a profesionálů.

– Ujasnění toho, co se má dělat, a cesta“ (JOHNOVÁ, 2006, s. 10).

Informace získané z předchozího mapování jsou důležité pro tvorbu plánu. Klíčovým prvkem plánování je definování žádoucí změny v životě člověka a/nebo toho, co má zůstat zachováno a následná konkretizace způsobů/metod, termínů a úkolů pro jednotlivé členy týmu

Johnová dále uvádí: „V plánování musí být zastoupeny následující role: člověk, pro kterého se plán připravuje, spojenec neboli důvěrník, klíčový pracovník, koordinátor plánování, zapisovatel, dále moderátor, neprofesionálové, kteří představují neformální zdroje, opatrovník a další odborníci. Smyslem účasti neprofesionálů (rodiny, přítele, kamaráda…) v plánování je navození přirozeného prostředí. Cílem této fáze plánování je stanovení kroků k naplnění osobních cílů, také stanovení odpovědné osoby a termínů plnění jednotlivých úkolů. Při realizaci plánu se sociální pracovníci stávají advokáty a ze všech sil se snaží prosazovat zájmy a práva uživatelů“ (JOHNOVÁ, 2006, s. 10). Právě role tzv. advokáta a náročný proces vciťování se do klienta a pojmenovávání jeho potřeb je specifikem tohoto procesu. Matoušek charakterizuje tento typ plánování zdůrazněním priorit klientových potřeb (přání, cílů) nad potřebami organizace, ale i nad stávajícím, zavedeným způsobem poskytování služby (MATOUŠEK, 2007). Dříve než se klientovi cokoliv navrhne, je důkladně prozkoumáno, co potřebuje. Klient je v maximální možné míře odpovědný za to, za co odpovědný být může a v odpovědnosti je podporován.

„Plánování zaměřené na osobu se opírá o tým lidí, kteří dobře znají člověka s postižením a pečují o něj. Cílem jejich spolupráce je organizovat naplnění uvedené představy a vytváření systému podpory pro její realizaci.“ (GARNER a DIETZ in MATOUŠEK, 2007, s. 122)

V příloze č. 5 nabízím schéma znázorňující stanovení cíle spolupráce v tomto modelu. Je evidentní, že jde o náročný proces, vyžadující účast většího počtu osob. To je samozřejmě finančně náročnější. Proto je zřejmé, že v modelové variantě může být efektivně využíván především v pobytových službách, kde uživatelé dlouhodobě žijí. Principy tohoto plánování jsou využitelné při jakékoliv případové práci s klienty. Haicl a Haiclová uvádějí jako výhodu přístupu bezpečí, kterou uživatel služby prožívá. Jako nevýhodu vznímají, že model nevytváří příliš velký tlak na změnu nepříznivé sociální situace uživatele (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011).

Model vycházející ze schémat počítačové podpory

Haicl a Haiclová definují tento model: „Podstatou přístupu je, že pracovník, který službu plánuje, zadá do počítačového programu okruh potíží (např. diagnózu) a počítač sám nabízí konkrétní možnosti podpory. Pracovník s uživatelem sociální služby tyto možnosti projednává a dojednává aplikaci této podpory“ (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011, s. 30).

Model vycházející ze schémat počítačové podpory přinesly do sociálních služeb softwarové firmy. Vychází se zde z počítačem generovaného formuláře pro zaznamenání individuálního plánu. Pracovník tak dostává od počítače (na základě vedením nastavených parametrů) zprávu, že konkrétní klient ještě nemá plán, nebo že se blíží revize určitého plánu. V prostředí nízkoprahových služeb existují počítačové programy jako např. IS NZDM, PEPA, v jiných sociálních službách pak například program Azylák pro azylové domy, IS Cygnus, eQip a PREUS pro velké pobytové služby. Částečně se tomuto modelu může blížit i model ZIP, který propojuje osobní cíle klientů s oblastmi, v níž sociální služba přispívá k sociálnímu začlenění (KOCMAN, 2012).

Evidenční programy bezesporu usnadňují práci a umožňují naplňovat myšlenku individualizace péče – jednoduše tím, že na žádného klienta nezapomeneme, protože nás na něj upozorní okno vyskakující na monitoru. Na druhou stranu počítačové programy jsou pouze jinou variantou formuláře a neřeší, jakým způsobem budeme s klientem plánovat. Pokud to bude tak, že si jej posadíme před spuštěný počítač a sdělíme mu, že musíme vyplnit, co si počítač žádá, je evidentní, že nepůjde o dobrý způsob sociální práce. V příloze č. 6 opět ilustruji schématem. Haicl a Haiclová uvádějí: „Největším rizikem je možná povrchnost a formálnost, neboť může potlačovat tvůrčí proces, kontakt a dialog“ (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011, s. 30).

Expertní model

Haicl a Haiclová uvádějí, že „…expertní model má své kořeny v medicínském pojetí sociální práce. Typickým znakem pro takové pojetí plánování služby je, že pracovník si uchovává odstup a expertní pozici. Taková pozice je vždy spojena s mocí nad uživatelem. Typickými postupy pro expertní model je získávání osobních a sociálních anamnéz, akcentování práce s dokumentací uživatele“ (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011, s. 30). V české praxi se můžeme s tímto pojetím setkat nejčastěji v sociálních službách, které mají blízko k terapii či zdravotnictví. Oproti modelu zaměřenému na dosahování cílu a plánování zaměřenému na člověka je zde větší důraz na zjištění (diagnostiku) výchozí situace klienta. Například v adiktologických službách se uvádí termín „úvodní zhodnocení“ (KALINA, 2003, s. 21). Zároveň je pracovník v pozici odborníka na problematiku, se kterou klient přichází, s kompetencí navrhovat řešení, kudy dále jít. Tím se přístup může střetávat s modely vycházejícími z humanistických terapií a z přístupu velké akcentace ochrany práv klienta. Projevená přání klienta a jím formulované cíle jsou poměřena „kritickým okem“ experta, což ilustruje schéma v příloze č. 7. Haicl a Haiclová uvádějí: „Uživatel může v tomto systému postrádat pocit partnerství a naopak se domnívat, že pracovník má nad ním převahu a moc nebo ví věci lépe“ (HAICL a HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011, s. 33).

Model „Tady a teď“

Model individuálního plánování tady a teď je inspirován metodou kontaktní práce. Tou se rozumí dle Klímy a Zahradníka „profesionální aktivita (odborně nízkoprahově organizovaná sociální a sociálně pedagogická činnost) zaměřená na zvědomování možností změn sociokulturního prostředí člověka (a odvislého životního způsobu) a ovlivňování průběhu těchto změn prostřednictvím aktivního doprovázení (vytváření a udržování pomáhajícího a podporujícího kontaktu)“ (KLÍMA a ZAHRADNÍK in KLÍMA aj., 2008, s. 146). Jde o metodu typicky používanou v nízkoprahových sociálních službách, nicméně její využití je univerzální. Model tady a teď označuji také jako „dohodoplánování“ (HERZOG in KLÍMA aj., 2010, s. 93). Model vychází z premisy, že každé setkání s klientem můžeme považovat jako prostor, kde proběhne celý děj individuálního plánování. Je jedno, zda kontakt iniciuje pracovník nebo klient. Vždy se záhy dostaneme do situace, v níž se rozhoduje, zda si věnujeme navzájem prostor a pozornost. To odpovídá požadavku standardů na jednání se zájemcem o službu. V případě, že si chceme a můžeme prostor a pozornost vzájemně věnovat, následuje kontraktování, jak a za jakých podmínek. To odpovídá uzavírání smlouvy o poskytování sociální služby a také stanovení cílů spolupráce. Následuje přímo fáze realizace, kdy minimálně pracovník udělá, co je v danou chvíli pro klienta schopen. A na závěr dochází k revizi. Pracovník pojmenovává, k čemu došlo, zda je možné nyní kontakt ukončit). Obdobně se vyjadřuje Šedivá při popisu tzv. minimálního IP při práci s klienty kontaktního centra: „V těchto případech jsou sjednání ústní smlouvy o poskytnutí služeb a vytvoření individuálního plánu souběžnými procesy ve velmi omezeném časovém prostoru a jsou orientovány na klientovu situaci a potřeby tady a teď. Tento přístup zrcadlí klientův drogový životní styl, kdy se žije přítomností, popř. blízkou budoucností a kde perspektiva delší je fantazijní či zcela potlačovaná“ (ŠEDIVÁ in BICKOVÁ, 2011, s. 172).

Názorně si můžeme model vysvětlit na tomto příkladu:

Klient: „Dobrý den, poslali mě za vámi, že mi poradíte s možností získání hmotné nouze.“

Pracovník: „Dobrý den, rád, naše sociální služba se právě tímto zabývá. Jste tu správně. Můžete mi říci něco o Vás a situaci, v níž se nacházíte?“

V konverzaci můžeme identifikovat naplnění jednotlivých kritérií procesu popsaného ve standardu č. 3 sociálních služeb (Jednání se zájemcem). Uživatel služby popisuje své požadavky, očekávání a osobní cíle („získat peníze v podobě příspěvku na hmotnou nouzi“). Pracovník informuje o tom, že služba se touto oblastí zabývá a mapuje dále obtížnou situaci klienta a tím je stanoven cíl spolupráce. Po chvíli zjišťování rozhovor může pokračovat např. takto:

Pracovník: „Dobře, domluvme se tedy, že nyní společně probereme, jak podat žádost o příspěvek na hmotnou nouzi a doložit k ní všechny náležitosti, abyste to znal, zvládl v co nejkratší době udělat a příspěvek získal. Můžeme?“

Klient: „Ano, jen si půjčím tužku, ať si to můžu poznamenat“.

Zde identifikujeme uzavření dohody a naplnění požadavků standardu č. 4 (Dohoda) a částečně 5 (Individuální plánování). Proběhlo projednání požadavků a očekávání uživatele, uzavření dohody za jasných podmínek včetně stanovení osobního cíle uživatele a způsobu, jak jej dosáhneme). Důraz při formulaci cíle je kladen na horizont našeho kontaktu. Cílem je jen to, co si z našeho setkání může klient odnést, může si uvědomit. Jak s informacemi naloží, je samozřejmě na něm. A konverzace dále může pokračovat třeba takto:

Pracovník: „Tak jsme společně probrali, co si máte nachystat za doklady, se kterými je třeba zajít na úřad práce a jak tam žádost podat. Je to vše, co jste v danou chvíli potřeboval? Myslíte, že to nyní zvládnete? Nepotřebujete ještě něco dalšího?“

Klient: „Ne ne, děkuji velice, to je vše, rozumím tomu“.

Vidíme zde naplnění části kritérií standardu č. 5 (Individuální plánování) a to hodnocení stanoveného plánu. Zároveň je zřejmé, kdo je klíčovým pracovníkem pro realizaci dané služby. Hodnocení v tomto modelu vztahujeme k danému kontaktu, k tomu co proběhlo „tady a teď“ mezi námi, nikoliv k dlouhodobému horizontu (zda uživatel služby na úřad došel a jak to tam dopadlo).

Obdobně můžeme rozfázovat kontakt s klientem, když jej vyvolá pracovník (např. jde za klientem a intervenuje). Nutné ale je, aby proběhl alespoň minimální, nepsaný kontrakt a byla realizována služba. Schéma stanovení cíle spolupráce ilustruji v příloze č. 8.

Cyklický evaluační model individuálního plánování

Procesní standardy kvality kladou důraz na evaluaci a získávání zpětné vazby od příjemců služeb i ostatních zapojených subjektů. Získávání informací o spokojenosti a nespokojenosti klientů se službou je zakotveno ve standardech č. 7 Stížnosti a č. 15 Zvyšování kvality (MPSV, 2006). Hodnocení či také revizi vyžaduje rovněž standard č. 5, kritérium c): „Poskytovatel společně s osobou průběžně hodnotí, zda jsou naplňovány její cíle“ (MPSV, 2006). Z toho vychází možnost propojit proces individuálního plánování s evaluací služby. To jsem se také pokusil v textu původně publikovaném pod názvem „Rozhovor o životě a cíli spolupráce“ (HERZOG in KLÍMA aj., 2010).

Pracovník při tomto přístupu vytváří prostor pro komunikaci s klientem a pro hledání, co by šlo v jeho nepříznivé sociální situaci zlepšit. Doptává se na spokojenost se službou, na to jak služba na klienta působí, na její silné i slabé stránky. Následně se přechází k mapování nepříznivé sociální situace klienta. Zde je vhodné vytvořit osnovu otázek, aby měl pracovník nástroj k zmapování všech aspektů života klienta. Obdobně uvažuje i Krutilová: „Důležité je vytváření okruhů pro pátrání a dotazování v pobytových službách.“ (KRUTILOVÁ, ČÁMSKÝ, SEMBDNER, 2010, s. 148). Důležité je, ptát se nejen na stávající obtíže života klienta, ale hledat potenciální hrozby. Co špatného se může stát klientovi i co špatného může on udělat. Následně je na základě zjištěných skutečností plánováno – hledá či hledají se cíl(e) spolupráce pro další období čerpání služby. O rozhovoru je vytvořen pracovníkem podrobný záznam. V této struktuře je proces opakován, přičemž stoupá na důležitosti reflexe změn od naposledy zaznamenaného popisu nepříznivé sociální situace klienta. Rovněž je významná reflexe toho, jak se daří dlouhodobě plnit stanovené cíle spolupráce.

Proces stanovení cíle spolupráce ilustruje schéma č. 8. Na jedné straně je zde pohled klienta, který má svoje přání a sny i vnitřní ne vždy uvědomovanou motivaci k využívání služby. Pohled klienta často nemusí být vůbec v souladu s cíli zařízení. Např. dospívající klient nízkoprahového klubu může mít největší přání: „vyspat se s kontaktní pracovnicí klubu Kamilou“ a jeho motivací pro docházení do klubu může být (kromě „okukování“ Kamily): „vydělat si prodejem marihuany vrstevníkům z klubu na nový snowboard“. To by pracovník nízkoprahového klubu do formuláře s kolonkou „osobní cíl“ rozhodně nezaznamenal, že? Ale přesto, v současnosti, se běžně stává, že pracovník zaznamená cíle ve formě přání klientů, které rovněž nejsou v přímém vztahu cílem služby, např.: „hrát na počítači hry“, „hrát stolní fotbal“, „být s kamarády“. Pohled klienta, tedy jeho sny, přání a motivace k pravidelnému docházení do sociální služby a za účelem kontaktu s námi jako pracovníky tvoří jednu výchozí polaritu při hledání cílů spolupráce.

Na druhé straně je pohled sociálního pracovníka. Mělo by jít o pohled odborníka na obtíže, které klient zažívá. Např. lékař stanovuje na základě pojmenování pacientovy diagnózy vhodnou léčbou a terapeut si dělá „hypotézu o příčině obtíží klienta a vhodné terapii“. Podobným způsobem si i pracovníci nízkoprahových služeb vytvářejí odborný názor. Odborný náhled pracovníků nízkoprahových služeb je vlastně hypotéza o tom, jaký je charakter obtíží a hrozeb, které klient zažívá, a jaké jsou vhodné cesty ke zlepšení situace. V kontaktním centru se pracovník snaží popsat rozsah a charakter klientových obtíží v oblasti závislostí. V nízkoprahovém klubu pracovník mapuje možná rizika v oblasti dospívání a životního způsobu nezletilých. Pracovníkův pohled na to, co by měla služba klientovi přinést, tedy vychází z jeho odborného názoru.

Příkladem může být, když se pracovník nízkoprahového klubu domnívá, že jeho dospívající klient Evžen je „outsiderem mezi vrstevníky, s velmi omezenými dovednostmi navazovat kontakt a příšerným vkusem v oblasti oblékání.“ Jako cíl vidí „pokusit se v horizontu půl roku Evžena pobídnout ke změně oblékání (alespoň ty kostkované košile) a v horizontu do jednoho roku podpořit Evžena, aby navázal vztah se čtyřmi dalšími outsidery, kteří se v klubu v tuto dobu pohybují“. Tuto nepříznivou sociální situaci a cíl by nikdo do formuláře individuálního plánu nenapsal. Přesto někteří pracovníci NZDM bez skrupulí napíší do osobních cílů klientů formulace typu: „nemluvit sprostě“, „neporušovat pravidla“, která jsou jejich odborným názorem a nemají s tím, co aktuálně chce klient nic společného.

Pohled sociálního pracovníka je také ovlivněn cíli a charakterem jednotlivých zařízení. Bude-li si v nízkoprahovém klubu přivydělávat jako kontaktní pracovník učitel z místní školy, měl by zjevně mít jiné cíle a jinak postupovat v obou dvou institucích, byť by šlo o stejné dítě.

Cíle a charakter zařízení by nám měly ukázat, co do individuálního plánu nepatří, či patří okrajově. Přestože NZDM není škola, některé nízkoprahové kluby pro děti a mládež se tváří, že školou jsou, aspoň podle jejich individuálních plánů, v nichž nenajdete nic jiného než „zlepšit si čtyřku z matiky“, „zlepšit psaní“, „připravovat si referáty“. Rovněž přestože kontaktní centrum není terapeutická komunita, u některých byste našli plány o tom, jak se klienti začnou léčit a budou abstinovat od drog. A to patří spíše do jiných služeb.

Cíl spolupráce by měl tedy správně vzniknout jako průsečík pohledů klienta a sociálního pracovníka. Přitom je nutné podotknout, že za plánování odpovídá pracovník, nikoliv klient.

Rozdíly v modelech individuálního plánování

Haicl a Haiclová formulují odlišnosti jednotlivých modelů v kategoriích:

– Důraz na hodnocení průběhu služby.

– Důraz na individuálně určené cíle.

– Důraz na vztah.

– Důraz na anamnestické údaje.

– Důraz na specializaci výkonu pracovníka, který je odpovědný za plánování služby.

– Důraz na formální stránku a administrativu.

– Důraz na sdílení (HAICL, HAICLOVÁ in BICKOVÁ aj., 2011).

Osobně porovnáním modelů docházím k těmto oblastem, ve kterých se jednotlivé modely rozcházejí. Jsou to:

– Míra podpory věnovaná klientovi. Je zřejmé, že plánování zaměřené na člověka poskytuje velkou míru podpory klientovi k vyjádření jeho potřeb, což u jiných modelů není běžné.

– Míra uplatnění expertního postoje pracovníka. V expertním modelu je váha názoru pracovníka maximální, naopak u Plánování zaměřeného na člověka je diagnostický opravářský přístup výrazně potlačen.

– Specifická podoba stanoveného cíle. U přístupu zaměřeného na výsledek je vhodné formulovat cíle ve SMART podobě, u modelu tady a teď je podoba cíle limitována jen tím, co je možné zvládnout v danou situaci. Naopak u plánování zaměřeného na člověka budou formulace cíle celostnější, odrážející jedinečnost klienta. Nepůjde je zjednodušit do jedné či dvou vět.